Den svátku Lucie, 13. prosinec, připadal v době platnosti staršího juliánského kalendáře na zimní slunovrat – nejdůležitějsí den v celém roce. Z této doby pochází známé pořekadlo „Lucie – noci upije, ale dne nepřidá.“ Přijetím jiného kalendáře se zimní slunovrat přesunul o osm dní dozadu, a tak je dnes toto pořekadlo zdánlivě neopodstatněné, ovšem citujeme ho s oblibou a pravidelně.

Lidová Lucie je zmiňována především v souvislosti s předením lnu. V den jejího svátku platil přísný zákaz předení. Na Podluží se věřilo, že přadleně, která by neuposlechla tohoto zákazu, naplní Lucie komínem světnici prázdnými vřeteny. A běda ženě, která by je nedokázala obratem napříst. Obchůzkové Lucie (Lucky, Lucy, Loucky, Luciny) kontrolovaly domácnosti, zda snad nějaká žena nepřede.

Mívaly bílé pláště a obličej zakrytý maskou ze dřeva a papíru, která se podobala čapímu zobáku. Zobákem klapaly. Zabouchaly na dveře, vešly do světnice a pronášely: „jdu, jdu, noci upiju“. V Čechách Lucie nosívala veliký nůž a strašila děti, že jim rozpáře břicho, pokud se o adventu nepostí.

Na Orlicku chodily Lucie mladé – dívky ve věku 12–14 let, celé zahalené bílým prostěradlem a na navlhčený obličej si nafoukaly bílou mouku, aby nebyly k poznání. Jedna měla kartáč na drhnutí, druhá bílila štětkou stěny, další nutila děti modlit se. Někdy je doprovázela maska kněze, který kázal žertovné věci. Jindy je provázel celý průvod – kominík, který vyhazoval z kamen saze, dráteník, který opravoval hrnce, řezník, krajánek a cikánská rodina – ti hádali z ruky, žebrali a kradli. Vše se konalo pro potěšení a zábavu, i když zvyk je to poněkud hororový.