K svátku svatého Ondřeje se váže mnoho věšteckých rituálů. Ondřej byl totiž patronem nevěst, takže byl jeho svátek doménou milostného věštění. Byl to magický den. Lidé věřili, podobně jako o Štědrém dni, že se věštby skutečně vyplní.

Všechny praktiky, které mladí podnikali na Štědrý večer, jsou vlastně původu ondřejského. Na Štědrý večer je přestěhovala církev, která chtěla advent oprostit od pohanských zvyků.  K ondřejskému svátku patří spousta věšteb kolem mladých, vdavekchtivých dívek.

Věštecké pověry
Odkud se ozve pes, tam bydlí budoucí ženich.

Dívky také bouchaly na kurník. Když se jim ozval kohout, byla svatba, když zakdákala vyplašená slepice, tak z veselky příští rok nic nebylo.

Dodnes děvčata praktikují „bačkorovou“ metodu předpovídání budoucnosti. Vrhají střevíc směrem ke dveřím, aby zjistila, odkud přijde jejich vyvolený.

K věštění se hodilo třeba i dřevo na zátop. Dívka nabrala do náruče polínka, rozhodila je před sebe a odpočítávala – sudá, lichá... Když poslední číslo vyšlo sudé, svatba byla na obzoru.

Polínka se užívala i k předpovídání vzhledu budoucího chotě. Dívka se otočila k hromádce polínek, jedno si vybrala a podle toho usuzovala (k obveselení ostatních), jaký bude její budoucí ženich. Když vytáhla krásné polínko, byl na obzoru pohledný manžel. Zatímco křivé nebo obrostlé kůrou představovalo ženicha, který jejím představám asi moc neodpovídal.

Když se děvče nemohlo rozhodnut mezi dvěma galány, oloupalo si slupku jablka v jednom kuse. Hodilo ji za sebe a podle útvaru, který tak vznikl, usuzovalo na začáteční písmeno jména mládence, potenciálního mužíčka.