Všichni, kdo mě znají, vědí, že jsem lokální patriot, a tak začneme v mé alma mater, ve Stromovce. Většina starých parků má místa, která se dají magicky využít, a Stromovka je stará, navíc protkaná žilami potůčků a sevřená rameny řeky. Zejména v zimních měsících je k přírodní magii vhodná takzvaná Malá říčka, slepé rameno, do kterého ústí vltavský plavební kanál. Není to žádné odlehlé a opuštěné místo, v létě je říčka hojně využívaná ke koupání, ale kupodivu si tenhle kousek země zachovává své charisma dokonce i při plném osazení návštěvníky. Proud se žene kamennou kaskádou rychle, a tak je místo vhodné zejména pro rituály vodní. Pokud tu strávíte dost času, odmění vás místo zvláštními úkazy, které však v horkých podvečerech nejsou děsivé, jen znepokojující.

 

Letenské sady, ač se v nich dály věci dějinotvorné, prokleté charisma Stromovky nemají, přesto je však jedno místo, kde se, bez ohledu na věk a pohlaví, člověk cítí velmi zvláštně a není divu. Starý (rok výroby 1892) kolotoč u Letenského zámečku je tak bizarní, že pokud by ho člověk použít mohl, doufala bych v zážitky nebývalé kvality a intenzity. Není divu. Koně, kteří se obvykle na dětských kolotočích vyskytují, jsou tu v životní velikosti a potažení opravdovou koňskou kůží, i v dobách mého raného mládí už značně olysalou. Značně olysalá byla i hrdinná majitelka kolotoče, která se o něj až do své smrti pečlivě starala, takže ani v letech socialismu nikdy nepropadal lidosprávě. K jízdě vyhrával starý orchestrion a vzhledem k tomu, že se kolotoč nikdy neotvíral celý, člověk zajížděl do šera páchnoucího kolomazí a naftalínem. Pokud si chcete oživit dětské noční můry, počkejte, až ďábelský karusel znovu otevře.

 

 

Z Letné se přesuneme do dalšího z pražských parků. Petřín, ač obležený kostely, je z nich rozhodně nejproblematičtější a pro magické rituály, vyjma těch, kterým se většina z nás snaží vyhnout, bych ho nedoporučovala, to však neznamená, že tam nenajdeme fascinující místa. Jakkoli se Petřín pro veřejnost spojuje s Májem a Máchou, mnohem zajímavější jsou tůň a podzemní chodby, ukryté v nitru kopce, polorozpadlé bunkry, které dnes kypí rušným bezdomoveckým životem a sady zplanělých ovocných stromů. Petřín funguje jako svérázný a soběstačný ekosystém, je to však, přes některé exkluzivní oázy, především ekosystém tuláků. Koneckonců, i zrcadlové bludiště, které najdete pod rozhlednou, působí dojmem, že by se v něm mohlo nenávratně ztratit hned několik Alenek. Každopádně, Petřín je místo poskytující inspiraci převážně rozkladnou a negativní, ale to neznamená, že bychom ho měli zavrhnout. Jen je dobré si uvědomit, že socha Máchy a líbání pod třešní je na tomhle fascinujícím kopci opravdu to nejméně podstatné a typické.

 

 

Když už křižujeme Prahou, není možné zapomenout na šárecké vrchy.  Pokud chcete přírodu, která přijme vaše rituály a inspiruje vás svou silou, jste na správném místě. Skály přímo vybízejí k rituálům, ve kterých je vůdčím živlem vzduch, nic vám nebrání využít je v jakoukoli denní či noční dobu (vyjma urputně slunečných víkendů nejsou zas tak frekventované) a pro Pražáky by to mohla být jasná volba, kdyby i vzdušný živel neměl svá úskalí. Kromě těch, kteří hledají odpočinek v zeleni, totiž šárecké vrchy lákají i sebevrahy. Hospoda s názvem „Dívčí skok“ sice odkazuje na legendární Libušinu družku, ale z místních skal zcela doložitelně skočilo víc zoufalců než jen ona. Může se proto stát, že při evokaci vás překvapí neklidná duše, která si pro svůj konec vybrala právě Šárku. Přesto však není atmosféra místa nijak pochmurná, a dá se dokonce pochopit, že někdo hledá věčný klid právě tam.

 

 

No a pak je tu Vyšehrad. Slíbila jsem, že se vyhnu nejprosáklejším místům, ale přesto se tu zastavíme alespoň letmo, koneckonců ani já jsem ho neignorovala docela a pod jeho ctihodnou a tradiční ochranou jsem porodila své jediné dítě, poctivě však musím přiznat, že své pověsti v mých očích tohle staroslavné místo tak docela nedostálo. Těžko říct, jestli už se za tisíciletí života v lidské společnosti unavilo, nebo jestli poměrně vysoká frekvence návštěvníků příchozímu nedovolí místo slyšet, ale já sama jsem se tu žádných výrazných zážitků nedočkala a místo pro rituál bych na Vyšehradě hledala jen stěží.

Mnohým se může zdát, že se všem malebným a turisticky  atraktivním místům vyhýbám programově, pravdou ovšem je, že stálý průvod turistů většinou genia loci spolehlivě plaší a i místa velmi silně energeticky nebitá pak dokážou svým hostům dát jen nepatrný zlomek svého kouzla, navíc jen těžko najdeme chvíli, kdy nejsme nikým rušeni.

 

 

Významnou magickou lokalitou býval, ale opravdu jen býval, Karlův most. V dobách, které už dnes taky patří minulosti, poskytl svou útěšlivou náruč mnoha lidem, v klíně jeho soch se dalo málem bydlet a v zimě  tmavá studená voda, plynoucí pod ním, někdy nebezpečně hrozila i lákala. Rekonstrukce a maximální nálož stánků s kdečím však působí, jako když oblepíte starou dýku cukrovou vatou. Sláva je pryč, zbývá jen upatlaný nožík, vhodný k nakrojení klobás. Možná si most ještě někdy k ránu vzpomene na své bohatýrské doby, ale pak se zas prohne pod přívalem švitořícího davu. Někdy, když se na něj dívám od nás z Letné, čekám, kdy vyhrbí hřbet jako kočka a smete svůj pestrý náklad do Vltavy. Zatím to neudělal, ale to nic neznamená, možná se ke vzpouře jednou přece jen odhodlá, buďme tedy ve střehu.