Oštěpařka Barbora Špotáková si během letošní olympijské sezony, v níž se od nadějného jara po depresi kvůli zlomené zánártní kůstce dostala až k bronzovému olympijskému finiši v Riu, ověřila, že karty opravdu nelžou. A to všechno jako matka dvouletého syna Janka. Co jí kartářka předpověděla, prozradila v rozhovoru pro iSport.cz:
Vy jste byla u kartářky?
Já chodím, čas od času… Když jsem nevěděla, jak s tím trenérem, ona říkala, že je Ruda dobrej. Ona se na něj podívá, vytáhne si na něj karty... Ale říkala, že ten tým kolem sebe mám vytvořit já. Že jsem získala zkušenosti z minulého roku. Tak jsem to taky udělala. Říkala, ať věřím svým instinktům a pocitům, že já to mám řídit. To byl i důvod, že já jsem na tom soustředění řekla, že nechci operaci. To bylo strašně těžké rozhodnutí.
Prý vám osmdesát procent doktorů radilo jít na operaci…
To určitě, možná i víc. Prostě jsem věřila – nebo nějak vnitřně cítila – že to nechci. Bála jsem se, jak bude tělo reagovat na nějaký cizí předmět, na nějaký šroub. Vím, že moje tělo nemá tyhle cizí věci rádo. Máma taky měla v zápěstí šrouby a byla hrozně šťastná, když jí to vytáhli. Nesnesla to tam. Takže jsem se rozhodla dobře. Vím, že to bylo dobré rozhodnutí. Ale bylo strašně těžké. Doktoři mají takovou váženost… Ale musela jsem si za tím rozhodnutím stát. Byla jsem ráda, že to Ruda respektoval a že to respektoval doktor Sinkule z Nemocnice Na Františku.
Podle trenéra Černého máte na taková rozhodnutí dar…
Já se hodně řídím svými pocity. A ještě jsem to měla posvěceno od té kartářky. Vytvořit kolem sebe tým, kterému stoprocentně věřím, to je hrozně důležité. Vloni jsem neměla nikoho, byla jsem rok sama. Teď jsem se vrátila k Martině Končalové, s kterou jsem dělala před Pekingem. Ruda, to byla jistota. To je člověk, kterého znám hodně dlouho. Je jako můj táta, stojí za mnou ve špatném i v dobrém, za každé situace. A pak ti nejbližší, to je gró. Ten tým jsem měla a to mi dávalo sílu. A kartářka říkala, že to dobře dopadne. Že to bude těžké, ale že to dobře dopadne. Všechno, co řekla, byla pravda…