Cikánská magie: Moudré ženy a děsivá nebezpečí

Jsou národy, které mají štěstí a jiné, kterým se štěstí vyhýbá. Potomkům indický Domů -  „dětem větru“ nepřálo skoro vůbec, bez ohledu na to, kudy šli a co při své cestě získali.

Představíme-li si usedlou, křesťanstvím determinovanou společnost středověké Evropy, je jasné, že Romové, kteří to při své cestě z Indie vzali přes Egypt, Turecko, Řecko a všude se trochu inspirovali, zapadnout nemohli. Jinak vypadali, jinak se oblékali, kočovali, jejich spirituální zázemí bylo zatraceně eklektické a navíc, početné kočující skupiny se při tehdejší hustotě osídlení prostě nemohli provozováním jakéhokoli řemesla uživit. Z exotických zemí, kterými prošli, si ovšem dovezli spoustu dovedností, zkazek a pověr, které jistě usedlíky dostatečně pobavily a fascinovaly. Věštci byli, na rozdíl od Romů, mezi vesničany i obyvateli měst populární dost a tak se romské moudré ženy chytly příležitosti. Značně „magicky“ pak taky mohly působit praktiky koňských handlířů, jejichž veterinární znalosti byly ve své době na velmi slušné úrovni.

Od místních usedlíků se však velmi odlišovalo. Nejen, že žili v nesezdaných svazcích a jejich děti nebyly pokřtěné, ale většina zábav, které Romové publiku nabízeli, byla z církevního hlediska nepřijatelná. Pod pojem „černá magie“ se snadno schovalo věštění i léčitelství, natož pak pomoc proti uřknutí a podobně. Pokud to návštěvníci ještě vhodně doplnili tancem s hady, medvědy, a krocením zvěře, měli o problémy postaráno.

Poslouchej staré lidi, protože snědli víc chleba než ty – tak zní staré romské přísloví. Staří lidé měli opravdu v romských komunitách výsadní postavení, už proto, že jejich paměť byla kronikou komunity. Staré ženy (phuri daj, drabarňi) se pak často věnovaly i bylinkářství, zaříkávaly, pomáhaly dětem na svět, zkrátka, plnily všechny povinnosti venkovských vědem.

Tradiční obavou středověkých matek byl strach, že jejich děti někdo uřkne. I Cikánky věřily, že když si jejich malé děti lidé dlouho prohlíží, mluví o nich a obdivují je, může dítě dostat „zoč“, tedy uřknutít. Když po návštěvě, či jiné podobné situaci dítě dlouho plakalo, případně mělo teplotu, či zimnici, sedla si jeho matka k dřevěnému stolu, nalila do sklenice čistou vodu a zapálila dvě sirky. Pokud sirky zůstaly na hladině, bylo všechno v pořádku, pokud však klesly ke dnu, dítě „zoč“ mělo. Pak matka vypila vodu, kde sirky plavaly a prokletí tím zlomila. Prevencí proti uřknutí byla červená šňůrka, kterou obezřetné matky hned po narození vázaly novorozenci na ruku.

Mnoho cikánských zvyků je spojeno se smrtí, s pohřby a s vírou v nemrtvé. Děsivá pověra se pojí s kopáním hrobů. Podle starého zvyku hrob kopají tři muži a Cikáni věří, že jsou při tom v ohrožení života. Traduje se, že třetí, kterého ke kopání hrobu přizvou, do roka zemře, vezme si ho osoba, které hrob patří. Být vyzván ke kopání hrobu je často tragédie pro celou rodinu, odmítnout ovšem není možné. Žena, která mi o tomhle zvyku vyprávěla, tvrdí, že podobný případ zažila v osadě na Slovensku, když zemřel její strýc, cikánský vajda. Ke kopání hrobu byl přizván také nevlastní bratr čarodějky a i když se její matka úpěnlivě modlila, do roka opravdu při nehodě zemřel. Rodina se pak z osady odstěhovala a mrtvého nechala pohřbít klasickým způsobem, aby byla kletba zrušena.

Dalším „pohřebním“ zvykem je zakrývání zrcadel a dveří černou látkou. Důvodem je víra v mulo – nemrtvé. Cikáni věří, že se v zrcadle, nebo v odlesku okna může mulo ukázat a to by znamenalo další úmrtí v rodině, případně jinou tragédii. Když člověk vidí „mulo“, nevěstí to nic dobrého.

Kouzlo pomsty

K tomuto kouzlu potřebujete fotografii toho, komu se chcete pomstít.

Zaklínání:

Nechť jen bolest a utrpení znáš. Zlou kletbou tě zaklínám, ať duchy všech cikánek teď kolem sebe mám, osud tvůj já teď beru do hrsti a s ním duši tvou teď házím do temné propasti

Zapřísahám Vás při Borabis, při Satanis a při Ďáblu. Při tobě, nechť jméno oběti a případně jméno další oběti srdce zákeřné, jest zlomené. Zapřísahám tě, při královně Sjaracen ve jménu pekla. Nechť tato fotka zpečetí jeho osud. Žádná láska, jen nenávist.

Potom fotku spalte, tedy… raděj nic nepalte a tohle kouzlo si prostudujte pouze teoreticky. Proklínání nikomu žádné štěstí nepřineslo a temné síly se nevyplácí dráždit.

Kouzlo lásky

Když se řekne nenávist, je třeba říct i láska, to je snad každému jasné a v repertoáru národa tak temperamentního, jako jsou Romové, nemůže milostné čarování chybět.

Je k němu potřeba získat volt – věc, kterou milovaná osoba užívá, pak fotografii vyvolené/ho, rudou růži, jednu bílou svíčku, svícen, bílý ubrus, obřadní nůž, sirky a provázek.

O půlnoci rozložte bílý ubrus na místo, kam v místnosti dopadá měsíční světlo, doprostřed postavte svícen a svíčku zapalte. Potom vezměte fotografii osoby, kterou chcete očarovat a volt, píchněte se nože do ukazováčku, pokapete fotografii třemi kapkami krve a svažte provázkem. Při tom říkejte magickou formuli:

V temné noci vzývám vás,

nebeské síly,

ať moje zpráva dojde k cíli,

ať zjistí můj milý,

že mě má rád,

ať láskou ke mně nemůže spát.

Poté ovázanou fotografii spalte, popel uzavřete do krabičky, zapeče ji růží a zakopejte někam, kde ji nikdo nenajde ráno. Kouzlo by se mělo projevit už ráno po magické operaci, mějte ovšem na paměti, že milostná kouzla, zvlášť za použití krve, jsou velmi manipulativní a i když kouzlo funguje, jak má, s opravdovým citem to nemusí mít nic společného. Pokud se ve vás dodatečně probudí svědomí, lze kouzlo lásky i zrušit.

Jak zrušit kouzlo Lásky

Vykopejte krabičku s popelem a popel rozprašte po okolí, u toho vyslovte zaklínadlo:

Nechť je tvé srdce zase volné.

Tím bude kouzlo zrušeno.