Nejen činem, stačí i myšlenkou
Pokaždé, když někdo začne soudit smýšlení lidí, jsou v ohrožení všichni. To se ukázalo i za časů inkvizice. Nikdo si nemohl být jist, že je v bezpečí, podezřelé byly neřest i přehnaná zbožnost, výjimečná krása i ošklivost, mládí i stáří, moudrost i duševní nemoc. Smrtelnou vinou bylo samozřejmě jakékoli kacířství, takže jakékoli pohanské zvyky, obvyklé zejména na venkově, mohly skončit smrtí na hranici. 

V nebezpečí byli dokonce i ti, kdo nevyčnívali z řady vůbec nijak, ale vzbudili zášť či závist svých sousedů nebo příbuzných.
Na hranici hořeli muži, ženy i děti a domácí zvířata.

Důvodem k vyšetřování bylo udání nebo výpověď vyšetřovaného proti třetí osobě. Většinou už toto udání bylo pro inkvizici důkazem o vině obžalovaného. Zatčený byl umístěn ve vězení, kde byl v naprosté izolaci od okolního světa. Inkvizitoři mohli věznit obžalovaného rok nebo deset let, nebo dokonce celý život, protože vyšetřování nebylo časově omezeno.
Není těžké si představit, že negramotní vesničané či chudí měšťané byli proti takové mašinerii naprosto bezmocní.
Někomu z vězení pomohly peníze, často tak ovšem přišel o celý majetek, některé obviněné se pokoušely zachránit za pomoci „ženských zbraní“, ovšem vzhledem k tomu, že v inkvizičních procesech mohl být důkaz získán jakoukoli lstí či podvodem, často i zoufalá snaha přežít byla jen dalším důkazem proti obviněným.

Nevinní i zločinci
I když bič inkvizice dopadal převážně na nevinné, je spravedlivé říct, že některé zločiny, které inkvizice soudila, by byly trestné i dnes. Travičství, kuplířství a – řečeno moderně – distribuce drog a abortiv by nejspíš došly trestu i v dnešním sekulárním Česku. Podobné trestné činy však nebylo nutné soudit jako přečiny proti víře, i když středověký člověk chápal svět jinak a Bůh byl pro něj zcela reálnou (a často děsivou a trestající) entitou.

Pohanská moudrost? Zapomeňte
Inkvizice hrůzou, kterou šířila, brutálně vykořenila mnoho z lidové moudrosti. Léčitelství, bylinkářství, kartářství, to všechno mohlo být důvodem pro smrt na hranici.
Není divu, že některé tradice zcela vymizely a jiné se dochovaly jen jako zlomky původního komplexního systému.

Dnes je obnovujeme krok za krokem a snažíme se navázat tam, kde naši předkové skončili. Nemá smysl předstírat, že i dnes za čarodějkami a mágy nepřicházejí klienti s žádostmi o kletby, uřknutí, a i když už dnes jedy seženou snadněji jinde než u mágů, zlo, které se v lidech občas probudí, je pořád stejné. Není to ovšem vina magie či kacířství. Takoví my lidé prostě jsme a oheň není nástroj, který proti tomu dokáže bojovat. Naopak, inkviziční tribunály probouzely v lidech to nejhorší.
Nikde není psáno, že se nemohou vrátit, vracejí se periodicky, v jiném kabátě, ale se stejnými metodami a největší poučení, které inkvizice přinesla, říká, že pokud někdo soudí myšlenky a fantazie lidí, není bezpečno nikde… A pro nikoho.