2°C
Strašidelné návštěvy
Mladá maminka Majka se nám svěřila se svými zážitky z rodného domu.
„Když bylo mému synovi asi půl roku, spala jsem s ním v pokojíčku v jedné posteli. Najednou mě uprostřed noci vzbudil šíleným hysterickým pláčem,“ vypráví Majka. „Otevřela jsem oči a nad námi se skláněla mužská postava ve starobylém oblečení. Naprosto reálná. První, co mě napadlo, bylo, že se k nám dostal nějaký zloděj. Než jsem se vzpamatovala, byl pryč. Všechno zamčeno, nikde nikdo. Malý měl úplný záchvat, nemohla jsem ho uklidnit. Takto nikdy předtím ani potom nevyváděl. A nebyl to jediný případ.
O půl roku později se v tom samém pokoji stalo zase něco podivného. Šli k nám večer na návštěvu mí rodiče. Už z dálky prý viděli, jak se v pokojíčku zhasíná a rozsvěcuje světlo. Věděli, že teprve jedeme domů a budou na nás muset počkat, než se vrátíme. Klíče měli, takže když viděli, že se v domě svítí a zhasíná, utíkal otec dovnitř, protože si myslel, že jsou u nás zloději. Opět nikoho nenašel. Vypínač jsem nechala překontrolovat elektrikářem, ale vše bylo v pořádku a v naší přítomnosti se nikdy světlo nerozsvěcovalo…
No a nedávno se naše ‚návštěva‘ zase projevila, opět v pokojíku. Malý odpoledne spal, já jsem ležela vedle něho a četla jsem si. Nikdo jiný nebyl doma. Najednou se do půlky otevřely zavřené dveře, pak se zase zavřely. Vstala jsem... Opět nikde nikdo. Průvan žádný. Okna i dveře, vše zavřeno.
Bydleli jsme v tomto domě, už když jsem byla malá. Už tehdy se tu děly divné věci. (Pokojíček, o kterém píšu, je v patře.) Často jsme byli dole a slyšeli jsme nahoře kroky nebo bouchání dveřmi. Slyšeli jsme to všichni, co jsme byli doma. Když jsme šli nahoru, nikdy tam nikdo nebyl.
Dům, ve kterém bydlíme, stojí asi 30 let. Předtím tu stál dům naší prababičky, který byl úplně zbourán, ten byl starý také asi 40 let, víc o historii místa nevím.“
Podivné sny
Marii pronásledují také podivné sny.
„Často se mi tu zdají divné sny. Zdá se mi, že spím na nějakém neobvyklém místě, někde na zemi a podobně. Tedy vypadám, že spím, ale nespím. Nemůžu se pohnout ani mluvit, ani otevřít oči. Chci se v tom snu probudit a nejde to. Všichni si myslí, že spím, a nevšímají si mne. A já chci pomoct. Je to strašný pocit bezmoci. Často mě v tom snu drží za ruku někdo, kdo je mrtvý. Ale jakoby jenom fyzicky. Nikdo ho nevidí, jenom já. Nechce se mě pustit. Jsou to lidi, které neznám. Mluví na mě, říkají, že mi chtějí pomoct, ale já nevím jak a chci, aby mě pustili. Vzbudím se vždy úplně vyčerpaná.“
Názor odborníka – odpovídá Eva Kalivodová:
Jsou místa, která mají svého „majitele“ i po opuštění fyzického těla, zjevují se pouze otisky duší a vypadají jako, jak mnozí popisují, „duchové“.
Není to duch ani strašidlo, otisk duše si hlídá své teritorium.
Co to znamená? Duše zemřelého je jakoby uvězněna na místě, kde se objevuje, spjata skutečností, činem aj.
Nechce opustit tento prostor a zdá se, že ho hlídá, nové obyvatele „vyhání“ svými činy. Tyto duše, „zjevení“, neublíží, jen chtějí pomoct. Pokud se budete cítit, že jste v ohrožení života, zeptejte se na jméno, pokud přichází v dobrém, např. Vás na něco upozornit nebo sdělit cokoliv jiného, představí se a poté může nastat rozhovor tak, jako byste mluvili s člověkem.
„Co po mně chceš, co pro Tebe můžu udělat, proč jsi přišel?“ atd. Musí odpovědět. Pokud neodpoví, musí zmizet (vypadá jako prskavka), ale může se kdykoliv objevit znova. Pokud máte v domě či bytě mrtvé duše, resp. jejich otisky, použijte pohřební svíci a udělejte rituál, kterým pomůžete duším dostat se do světla.
Rituály mohou být různé, jak takový rituál může probíhat, popisuju například v knize Příběhy léčitelky.
Napiště nám svůj svůj příběh i vy. Příběhy zasílejte na mail: petra.neomillnerova@cncenter.cz
