Duchovní parazité?

Tato mylná představa o duších zemřelých pramení se vší pravděpodobností ze starých legend o upírech, sukubách a inkubách avšak ukazuje na to, že autoři těchto novodobých nauk sepsali tyto své „moudrosti“ při konjunkci hlouposti a neznalosti věcí.
Skutečnost je taková, že se žádná duše zemřelého nemůže přivtělit do duše druhého člověka a z něj natrvalo odsávat životní sílu, natož pak měnit jeho chování, působit proti jeho vůli a svědomí.

Duše předků – domácí bůžci

Zatímco převtělení duší je velmi nepravděpodobné, teorie ochranných duší předků je základem pohanského systému.
Duše zemřelých se spojí v v sílu, kterou lze označit za jistou formu domácího bůžka. Tento však naopak sílu a požehnání v rodině zmnožuje. Lze si jej představit jako včelí roj složený z mnoha různých jednotlivých sil, přičemž vše jedná a chová se jednotně a to v tom duchu aby napomohli rozmnožení a požehnání celého rodu.

Je pozoruhodné, že je jakýmsi zvláštním způsobem ztělesněním staroslovanského božstva zvaného Rod a je pozoruhodné, že je znám starý zvyk, že pokud se někdo v rodině narodil, či zemřel, chodilo se truchlit ke včelstvům a s nimi se rozmlouvalo. Bylo také známo, že včely mají tu sílu poslat duši zemřelého zpět do rodiny, aby opět posílil rod jako nově se narodivší lidská bytost. Tak se u starých rodů stává velice často, že jejich duše kolují po celá tisíciletí a nesou tradice, které takto nikdy neumírají. Tento postoj nalézáme u semitských kmenů, konkrétně u levitů, kmen, jenž bůh Abraháma Izáka a Jákoba pověřil vykonáváním kněžské činnosti.

A tak duše putují celá tisíciletí, spojují se v roj posilující živé, aby se po čase vraceli do téhož rodu a posílili jej opět jako živý. 

Podle:
Zbyněk Milner Na Větře