14°C
Ovšem ještě, než vyrazíme do strašidelných domů, odlehlých křovisek i mysteriozních hřibovů, je potřeba základní teoretická příprava. Co způsobuje, že některá místa jsou děsivá a jiná naopak příchozím nakloněná? Jak do místa vstupuje duch? Můžeme ho pozvat? Máme do toho vlastně vůbec co mluvit? A jak bojovat proti negativní energii místa? To všechno jsou otázky, na které musíme odpovědět, než vstoupíme do míst, která nám mohou poskytnout inspiraci.
Genius loci
Již staří Římané… no, a před Římany i jiní, věděli, že některá místa jsou výjimečná. Okolí pramenů, vrcholy hor a kopců, temné tůně, palouky uprostřed lesů… staří obřadníci a čarodějky podobná místa vyhledávali, pořádali na nich obřady, obětovali tam bohům, stavěli tam kaple a chrámy. Později, s nástupem křesťanství, se chrámy přestavěly pro novou vrchnost a tradice žila dál. Proč hledat jinou cestu, když po téhle jsou lidé zvyklí chodit, proč hledat lepší místa, když tahle jsou osvědčená a ta nejlepší už stejně zabraná? Výjimečných míst zkrátka není tak mnoho a tak se o ně svorně podělila všechna náboženství, která se krajem přehnala a využít je můžeme i my.
Místa božišť a křesťanských kostelů by teoreticky měla být pozitivní, ale tady nastupuje další vliv. Vliv, kterým na místa působí lidé sami.
Pokud se upřímně a realisticky podíváme na slovanské a keltské rity a navrch si přiznáme, že ani kostely nebyly vždycky místy holubičích scén, pak nám je jasné, že ne všechna takhle „svatá“ místa jsou oázami klidu a míru, nehledě na to, že k božištím lidé obecně často utíkali ve chvílích ohrožení a pokud je bohové neochránili (a tak to bylo většinou), došlo k masakru přímo na posvátném místě. Někdy historie událost zaznamenala, častěji však ne a pak můžeme s překvapením zjistit, nepředpokládaná oáza klidu je naopak místem krví prosáklým a poměrně děsivým. Někdy si s negativní energií místo poradí, zvlášť pramen, nebo místo často navštěvované lidmi si dokáže pomoci samo, jindy je poničené navždy.
Sami si stavíme své klece
Zatím se výklad týkal jen lokalit přírodních, ale mocný vliv mohou mít samozřejmě i budovy, dvorce, hradiště, ba i obyčejné činžáky. U nich nehraje takovou roli příroda, spíš okolnosti vzniku (u velkých staveb docházelo k nehodám v dobách dávných, méně dávných i zcela současných), účel stavby, to, jak ji lidé za dobu užívání „preparovali“ svými emocemi a samozřejmě jsou ve hře také příběhy, které se v dotyčné barabizně odehrály. Tradičně děsivými místy jsou hřbitovní kaple a márnice, také odlehlé a málo navštěvované kostelíky, nepoužívané sýpky a kupodivu také staré mlýny, jak vodní, tak i větrné. Podle vyprávění a moritátů mlýny zločin přímo přitahují a s jejich obyvateli to často nedopadá dobře. Snad je to tím, že stály stranou od vesnice, snad že byl oprávněný předpoklad, že mlynář má u sebe nějaké oběživo. Každopádně mlýny vstoupily do legend a pohádek oprávněně, jejich atmosféra je často velmi zvláštní.
Dalšími problematickými stavbami jsou také kláštery. Nálada míst, na kterých by měla pučet svatost, podle mého názoru dokládá fakt, že stálé potlačování vášní a emocí lidem příliš nesvědčí a že lidské pudy si vždycky najdou skulinu. Podobně depresivně působí také bývalé sirotčince, vězení a nepřekvapivě koncentrační tábory. Jakkoli o tom můžeme se suchou vědou polemizovat, smrt a zoufalství dokážou vsáknout do zdí neodstranitelně. Je samozřejmé, že s čím menší skupinou lidí se na daném místě nacházíte, tím víc na vás působí a až vám bude někdo vyprávět, že v terezínských umývárnách cítil pach těl a starého mýdla, nesmějte se mu. Prostě tam jen vstoupil sám.
Kde načerpat a kde „sežrat hada“
V mechanismu, který místo zatíží kletbou, máme jasno. Co ale místo nabíjí pozitivně? Zpravidla přítomnost většího množství zdravých lidí v dobré náladě, velkým zdrojem energie (i když se to tak rodičům často jevit nemusí) jsou děti, samozřejmě také zdravé a přiměřeně opatřené. „Požehnání“ místu přináší i zdravá a plodná zvířata, některé rostliny, spíš než rituály celková „utěšenost“, která samozřejmě může být podpořená i výběrem okolí. Dříve lidé na místech nehostinných nestavěli, dnes jim nic jiného nezbývá, jediná potěšitelná zpráva je, že díky vysoké koncentraci osídlení význam genia loci tak nějak upadá… Lidé už ke svým domovům tolik nelnou, nerodí se v nich, a zpravidla ani neumírají, takže dnešní novostavby zůstávají z tohoto hlediska panenské a silné emoce do nich zpravidla vnesou jen nehody a „domácí zabijačky“. Jistým způsobem se z tohoto postulátu vymykají venkovské rodinné domky, kde často bují hororová dramata, po té, co v deset zavře hospoda a vesnici osvětluje jen hypnotické světlo televizních obrazovek. Těžko říct, jestli lze současný venkovský život nazvat sepětím s přírodou, ale svá specifika si přece jen podržel.
Spojení s místem
Civilizovaní Evropané a Američané trpí komplexem viny a nedostatečnosti. Zradili jsme přírodu, neslyšíme Matku Zemi, jsme zavržené děti… Pokud chcete navázat s místem spojení, prostě na tenhle předsudek zapomeňte. Místo, kde jste se narodili, nejspíš není divý prales, ale mluví k vám stejně, jako mluví step ke kočovníkovi. Poznatek, že „smrdí kanály, bude pršet“, je pro váš život empiricky stejně cenný, jako pro Indiána změna chování bizonů a lavička, kde brutálně zavraždili ženskou stejně děsivá, jako místo, opředené domorodými pověrami.
Procházka po Čechách, na kterou vás zvu, nebude seriozním školním výletem s výkladem, naopak, často si nezadá s příhodami z Černé sanitky, ale vězte, že místa, o kterých budu psát, jsem navštívila a ono „něco“ na nich prožila. Ráda bych ale, abyste se zapojili i vy a mou „magickou“ mapu České republiky doplnili zážitky a „urban legens“ z vlastních domovů, protože jen rodák zná místo do nejmenších nuancí, jen rodák slyšel všechny zkazky a drby a jen rodákovi obvykle také místo ukáže svou „pravou tvář“.
Takže, kudy jste se báli chodit za soumraku domů? Kde se na silnici objevuje přízrak zavražděné stopařky a ve kterém zbořeništi ě vás najednou zamrazilo uprostřed horkého léta? Napište.
